Dívám se jako věčný novic přes prasklé sklo lucerny
Na mrak, co uhání větrem hnán
Mně nic nebrání být rytmem letu kolébán
Vyšplhám do koruny stromu, lehnu si do sítě
A bude se smát tomu zcela nepokrytě
Jak strom pro nás vláhu dýchá, umírá ve stoje
A člověk, když ho zradí pýcha, vzdává se bez boje
Ten mrak, co je bílou pláží, letí před očima se ztrácí
Tu a tam se vysráží, zbytek rozcupují ptáci
Země mu poděkuje, tím, že vykvete
Jenom člověk se rozpakuje, proč je tak hezky na světě
A já bych chtěl letět jak ten vítr, jak ten mrak
Být jako přítel strom užitečný
Bohužel…
V bídě moderny mrtvých dynastií
Obrážíme taverny a nadáváme kráse utopií
Naivitou a nervozitou snažíme si držet odstup
Jsme tak směšní, bezútěšní, zbyteční, lhostejní, neteční
Smutní a nudní, padni komu padni
Chudí nadějí, vírou v lepší zítřky či dnešky
Ženem´ se rychleji vpřed než ten vítr než ten mrak
Přeskakujem´ zdi, zahazujem´ líce,
Znaje jenom ruby, řeknou ti: „jdi
A chtěj více“ - přitom tě pošlou do záhuby
Nízkosti deziluze, v plný blůze
Mokvajících třešní a červů
Do víru války svědomí a nervů