|
|
V časech, kdy závoj poznání byl z jeho očí dávno sňat
Přicházeli lidé z širého okolí
Svou modlitbou a lampou mu úctu vzdát
S tou nejmenší lampou ta nejchudší z nich
Mnohý se škaredil a té neuctivé se smál
Však když mocný vítr zavířil
Plameny zhasil, jen její hřál
A širou nocí její plamen svítil
A uctívanému na líci
I mnohému, kdo se jí štítil
Vytryskl úsměv pramenící
Z poznání po stejné cestě jdu
Ne nejsem ztracen mezi tisíci
A pokud i Ty proklínáš tmu
Zapal alespoň jednu svíci